Přecházím na stereotypní styl života.

Tahle myšlenka se začala rozvíjet mým každodenním koloběhem. Ráno vstát, udělat si kávu a opéct toasty. Po půl hodině malování, česání a čištění zubů se konečně dostanu z koupelny a utíkám na autobus který mi odjíždí 7.25, každý den jezdím skoro se s tejnými lidmi. Málokdy se stane, že potkám někoho zajímavého, i když náhoda je blbec. Po pětiminutové cestě se dostanu do jednoho nudného města, kde každý drbe toho druhého a naopak. Pak mi asi čtvrt hodiny trvá dostat se do školy. Řekněme že když jdu se spolužačkami moc rychlé tempo nikdy nemáme šanci nabrat. Po mučení kterému málokdo v této době s nadšením řekne škola, je půlhodinová cesta domů neuvěřitelnou úlevou, kterou obvykle trávím posloucháním mé nudné muziky v mp3 jedním sluchátkem (druhé vždycky rozbiju) a pozorování krajiny která mi i přes ty roky jízdy autobusem připadá zajímavá. Pořád a pořád se tenhle děj opakuje a opakuje, ale zjišťuji že takhle trávím většinu svého krátkého života. V září mi je 14 (ano, oproti jiným lidem jsem malé děcko) a to že mi tohle hnusné paradigma věčného replaye kazí život, na to jsem došla až těď. To je mi rychlost. Tenhle článek má skrytý význam, který by našel asi jen Sherlock Holmes;  Užívejte si, dokud je co.